Můj úhel pohledu na koktavost se v čase značně proměňoval. Napomohlo tomu prostředí, ve kterém jsem se pohybovala, lidé, kteří mě obklopovali a hlavně každá další nabytá zkušenost.

"Už dlouho jsem věděl, že čím usilovněji se pokouším kamuflovat svou koktavost, tím víc a hůř koktám. Byl to začarovaný kruh a já jsem se chtěl z něho dostat.
Dobrá, ale jak?
Koktavost jsem pak zastavil s mnohem menším úsilím, než když jsem to dříve zkoušel nesprávným způsobem. Nesprávný způsob - to znamenalo pokoušet se z toho...

Stojím v kuchyni a vytáčím číslo do autoškoly. Přešlapuju z jedné nohy na druhou, vysychá mi v krku. Ruce se potí, srdce bije jako dupot splašených koní. Máma stojí naproti mně.
Z telefonu se ozývá: "Prosím?"
Nadechnu se, chvěju se, čelist mi začne skákat nahoru a dolů. Vím, že je zle. Vím, že selžu.
"Haló, je tam...

Dobrovolné zakoktávání snižuje pocit tlaku, který narůstá zejména ve chvílích, kdy se snažíme koktavosti vyhnout. Získáváme tak moc nad svou řečí. To je podstata úmyslného koktání - i když to zní kontroverzně, paradoxně, protože se snažíme právě o opak, abychom koktavost redukovali a odstranili.

Koktání je specifická porucha řeči, o tom žádná. Leckdy není vidět, slyšet, ale ta tíha, strach a frustrace často ovlivňují osobnost člověka, jeho profesní směřování nebo sociální život.
To už jsou sakra velké věci, ale koktání zůstává stále zahaleno, tabuizováno a zlehčováno.