Minule jsem psala o důležitosti blízkých vztahů. Mít takovou síť blízkých lidí, co se ještě k tomu snaží porozumět problematice jinakosti, je opravdu výhra. Je tady ale velké množství lidí, kteří o koktavosti toliko neví anebo nemusí mít potřebu vědět. Vlastně obecně je jakékoliv zdravotní znevýhodnění, handicap, napříč společností vnímáno tak...

Někdy se ve světě, kde se všichni předhánějí, kdo toho vykoná/stihne/řekne víc a rychleji, cítím čím dál více jako ten, kdo nechce stíhat. Moje (nejen) slova někdy váhají, díkybohu. Klasicky, dříve jsem si myslela, že kvůli tomu nejsem dost a ostatní mě zavrhnou. Ale, mám štěstí, které naplno doceňuju až teď — mám kolem sebe lidi, kteří mě chtějí...

... i když je to těžké. Když cítíme, že chceme, nebojme se promluvit i přesto, že můžeme být v očích toho druhého souzeni. Promluvit i přesto, že se cítíme zostuzeni. Promluvit i přesto, že svoje "koktající" já, nechceme přijmout. Cení se odvaha, ne plynulost.

Když mi někdo blízký chce pomoci, většinou mi pokládá otázky anebo se uchyluje k nevyžádaným radám.
A ty já teda tuze nerada. Byť vím, že jsou poskytovány s tím nejlepším záměrem.
Naučila jsem se místo přikyvování reagovat slovy, že nechci poradit, že potřebuju jenom blízkost toho člověka, jeho plnou přítomnost, objetí. Nepotřebuju vlastně nic...

Bylo by troufalé pracovat s dětmi? Jako balbutik se postavit do role vychovatele, učitele?

Jednoho krásného dne jsem mířila pro umělecké dílo do charitativní aukce k jednomu známému českému umělci. Donesl stoh děl a já si mohla vybrat jedno z několika předložených. Vybrala jsem velký bílý výkres, na němž byla křivka, střídavě klesala a stoupala. Viděla jsem v ní každodenní život.