... i když je to těžké. Když cítíme, že chceme, nebojme se promluvit i přesto, že můžeme být v očích toho druhého souzeni. Promluvit i přesto, že se cítíme zostuzeni. Promluvit i přesto, že svoje "koktající" já, nechceme přijmout. Cení se odvaha, ne plynulost.

Když mi někdo blízký chce pomoci, většinou mi pokládá otázky anebo se uchyluje k nevyžádaným radám.
A ty já teda tuze nerada. Byť vím, že jsou poskytovány s tím nejlepším záměrem.
Naučila jsem se místo přikyvování reagovat slovy, že nechci poradit, že potřebuju jenom blízkost toho člověka, jeho plnou přítomnost, objetí. Nepotřebuju vlastně nic...

Bylo by troufalé pracovat s dětmi? Jako balbutik se postavit do role vychovatele, učitele?

Jednoho krásného dne jsem mířila pro umělecké dílo do charitativní aukce k jednomu známému českému umělci. Donesl stoh děl a já si mohla vybrat jedno z několika předložených. Vybrala jsem velký bílý výkres, na němž byla křivka, střídavě klesala a stoupala. Viděla jsem v ní každodenní život.

Za tu dobu, co zadrhávám, jsem vypozorovala, že se mi mluvení zhorší pokud:

Jak s koktavostí můžu pracovat?