Pocit bezpodmínečného pozitivního přijetí, je snad jeden z nejhezčích pocitů vůbec.
Kdyby tomu tak bylo, celé mé snažení o osvětu koktavosti by bylo zbytečné.
Kéž by.

Ale mám dojem, že v našich podmíněných výchovách hodných holčiček a chlapců se ta bezpodmínečnost musí trénovat až v dospělosti.
Přijímáme (sami sebe) druhé protože vyhovují našemu měřítku - vypadají hezky, jsou "normální", nebo třeba mluví plynule. Nepřijímáme (sami sebe) druhé, protože nevyhovují našemu měřítku, potažmo měřítku společnosti - zdají se nám divní, arogantní, zvláštní.

Většinou vzniká pekelný posuzování... a přijetí? To by si támhleten musel nějak zasloužil a "začít se nějak chovat". Nejlépe podle našich představ, protože mnohdy máme radši svoji představu o lidech, než je samotné.

Schází respekt, který se právě s bezpodmínečností pojí - bez toho, aniž by člověk musel svoji životní situaci, znevýhodnění, momentální oslabení, jakkoliv vysvětlovat a obhajovat. Prostě přijímat druhé už jenom z úcty k jejich lidskosti - se všemi možnými nedokonalostmi a chybami.