"dobrý den, tady naše zranitelnost"

Často přemýšlím, proč je pro většinu balbutiků tak nekomfortní ukazovat koktavost navenek. A jedna (ne-li jenom jedna) z prvních asociací, která mě napadá, je zranitelnost. Ta se totiž moc nenosí. Respektive zranitelnost se mnohdy spojuje se slabostí. Proto svoji zranitelnost většinou sdílíme v kruhu bezpečí, s důvěrou v protějšek.

A my, balbutici, máme dost možná pocit, že svoji zranitelnost přinášíme na stříbrném podnose.
Je mnohdy slyšet, vidět a reakce se nás mohou dotýkat.
Ukazovat navenek koktavost i pro mě znamenalo ukazovat navenek slabost, křehkost.

Sílu jsem viděla v dorovnání se plynule mluvícímu protějšku. Tyhle ambice má asi většina z nás. Ale srovnávat se s někým, kdo nikdy nepřemýšlel o tom, jak bude mluvit - to nejde.
Navíc porovnávání se s druhými je pro mě synonymem pro narůstající tlak na výkon. Což jednou prostě vyčerpá.

Naopak autenticita vyživuje a čistí prostor. Ukázat se zasyrova v plném pokoktávání si, to je velká odvaha, unést svoji zranitelnost je velká odvaha. A věřím, že i správná cesta. Držím palce všem, kdo svoji pravou tvář ukazují a každodenně se tak stávají odolnějšími, než byli včera.