strašák jménem telefonování

Rok 2010

Stojím v kuchyni a vytáčím číslo do autoškoly. Přešlapuju z jedné nohy na druhou, vysychá mi v krku. Ruce se potí, srdce bije jako dupot splašených koní. Máma stojí naproti mně.
Z telefonu se ozývá: "Prosím?"
Nadechnu se, chvěju se, čelist mi začne skákat nahoru a dolů. Vím, že je zle. Vím, že selžu.
"Haló, je tam někdo?" Začnu se snažit víc, nejde to. Já prostě nemůžu mluvit, nevydám ze sebe ani hlásku.
"Haló?" Zuby třou o sebe, červenám, začnu se snažit ještě víc, ale nevydávám ze sebe vůbec nic. Sekundy se pro mě změnily v hodiny. Stojím na místě, ale cítím jako bych běžela maraton. Udýchaná a vyčerpaná.
Předávám telefon mámě, ať mě objedná ona… na jízdy.
Naštvaná, frustrovaná poodstoupím a koukám z okna. Au, to je bezmoc. Nevyhýbá se mi ani sebelítost - "sakra, proč zrovna já?"
Au podruhé.
Poděkuju mamči a odcházím do svého pokoje.

Jsou prostě okamžiky, které si prostě pamatuješ a pamatovat budeš - byť dnes telefonuju sama, bez zpocených rukou a zrychleného tepu.

Telefonování je pro většinu balbutiků noční můra. Pojí se s ním stres a nepříjemné pocity.

Jak si pomoct?

Jedna z možností to prostě zkusit, překonat strach, ať už to dopadne prokoktáváním se v rozhovoru nebo blokem. Sice vystupujeme ze zóny komfortu, ale posilujeme svoji tak sebedůvěru. Emeritní profesor logopedie Van Riper tvrdí, že strach nikdy neporazíme tak, když před ním utečeme - tím ho jen zvětšujeme.

Jenomže to nutkání "zachránit se", neztrapnit se, zachovat si nějakou sebeúctu, respekt před ostatními, …
Najednou vlastně nejde o samotné koktání, ale o to, jak na něj reagujeme.

Z čeho strach pramení?

Kde se v těle usídlil, jak se projevuje?

Co můžeš udělat pro to, aby ses cítil/a lépe?

Může ti někdo (blízký) pomoct?

…
Strach má chránit, ne paralyzovat.