a co když jsi koktavost potřeboval/a?

Můj úhel pohledu na koktavost se v čase značně proměňoval. Napomohlo tomu prostředí, ve kterém jsem se pohybovala, lidé, kteří mě obklopovali a hlavně každá další nabytá zkušenost.

Dětství a dospívání - přítěž, bolest, strach, frustrace, úzkost

Dospělost - výzva, humor, ale i limit... a potřeba?

Ano, asi bych před lety jen ztěžka napsala, že by koktání mohla být moje potřeba. Když jsem tohle poprvé uslyšela z jedněch moudrých úst, reagovala jsem: "Na co bych ji asi potřebovala?" Odmítala jsem, že bych někdy ve svém životě koktavost potřebovala. Nikdy.

...

No a znáte to, nikdy neříkej nikdy. Po pár letech odmítavého postoje, jsem se potkala s obdobným názorem (od člověka, kterého jsem pustila do svých hlubin): "A co když koktavost byla zapotřebí, aby tě ochránila?" Mlčela jsem. Nebránila jsem se. Byla jsem schopna vnímat, poslouchat a tohle tvrzení přijmout.
Moje/naše vnímání, postoje, názory se mění. Díkybohu. Já kdybych s tím mým zatvrzelým postojem stále byla a žila doteď, tak samu sebe zruinuju. Jenom proto, že moje ego by nebylo schopno pustit k sobě nový úhel pohledu.

...

Jasně, na koktavost si zanadávám i teď, když něco ze sebe potřebuju vysypat a ono to ddddrhne. Jasně, kolikrát si říkám, jak je ta koktavost těžká. Jasně, dojímají mě příběhy ostatních balbutiků. A ano popláču si nad svou těžkou minulostí. A to je všechno. Pustím to a dostanu se z pozice oběti. Co přišlo, co bylo, už není.

Koktání zkrátka přestalo být středobodem všeho. A kdoví, možná, že má šanci přestat být i nějakou mojí potřebou.